Žijeme v době, kdy životní náklady rostou rychleji než příjmy. I přesto chce ministerstvo kultury plošně zatížit jednotlivce i rodiny dalším poplatkem. Nově už totiž nebude třeba vlastnit televizi nebo rádio, ale postačí počítač, tablet nebo mobilní telefon připojený k internetu. Podle Českého statistického úřadu je on-line téměř 90 % domácností. Ve skutečnosti tak půjde o novou skrytou daň z internetu a nikoliv koncesionářský poplatek za sledování veřejnoprávních médií.
Předložený návrh navíc tvrdě dopadne na podnikatele. I malé firmy do 25 zaměstnanců totiž zaplatí ročně 12 500 korun, ty velké potom až čtvrt milionu. Nejde přitom jen o velké nadnárodní korporáty, ale všechny podnikatele, také třeba krajské nemocnice. Ti všichni budou místo investic nebo lepších mezd muset nesmyslně odvádět peníze na chod ČT a ČRo.
Ministerstvo tímto návrhem otevřeně porušuje vládní programové prohlášení, ve kterém se koalice zavázala k maximální podpoře podnikání a efektivnějšímu státu. Navíc jde i proti veřejným prohlášením předsedy vlády a dalších ministrů, kteří opakovaně zvyšování daní odmítali.

Namísto toho, aby zajistilo průhlednější a účelnější využití stávajících prostředků, chce ministerstvo kultury protlačit nepromyšlené zdanění všech domácností a podnikatelů. To sice naplní kasičku ČT a ČRo, ale rozhodně nepřispěje k jejich lepšímu a efektivnějšímu fungování.
Koncesionářské poplatky jsou totiž zastaralé řešení, od něhož už většina evropských států ustoupila nebo ustupuje a nahradila je příspěvkem ze státního rozpočtu. Ze státního rozpočtu veřejnoprávní média financuje už 17 zemí EU. Jde mimo jiné i o Finsko, Dánsko či Nizozemsko, kde je svoboda médií větší než v Česku. Zatím naposledy vloni zrušilo poplatky Slovensko, o rok předtím Francie. Od poplatků ustupuje postupně i Británie v případě BBC. V žádné z těchto zemí se přitom situace veřejnoprávních médií nezhoršila.

Ruku v ruce s reformou financování veřejnoprávních médií má jít jasné definování jejich role a obsahu vysílání. U nás je definice veřejnoprávní služby více než 30 let stará a neodpovídá ani současné mediální realitě, ani evropské legislativě. A ministerstvo kultury se ani nepokusilo tento stav napravit.
Ostatní země – na rozdíl od Česka – jasně říkají, co od veřejnoprávních médií čekají. Často na základě vzájemných smluv. Dánsko například jasně určuje, že vysílání má být zaměřeno na dánskou kulturu, historii a společnost. Uživatelům mimo jiné umožňuje bezplatný přístup k archivu, větší podporu soukromým (hlavně regionálním a lokálním) médiím.
Nově navrhované memorandum mezi ČT, ČRo a vedením ministerstva kultury, nemůže být už ze své logiky vládním zadáním rozsahu a obsahu veřejné služby. Nesmyslem je i to, aby obsah memoranda navrhoval ředitel veřejnoprávního média. Ve svém důsledku vláda říká, že si sami ředitelé veřejnoprávních médií mají vymyslet, na co utratí novou daň z internetu.
Dalo by se tak říct, že ministerstvo pomyslně staví dům od střechy. Nejprve musí být přece zřejmé, co je obsahem veřejné služby a až poté by měla probíhat diskuse o změnách ve financování veřejnoprávní televize a rozhlasu.

Novela zákona nebyla dopředu konzultována s telekomunikačními operátory. Podle zákona přitom Česká televize i Český rozhlas „budou mít právo požadovat údaje o zákaznících od poskytovatelů připojení k internetu“. To je nejen obrovský zásah do soukromí uživatelů, ale také (techno)logický nesmysl, který klade velké nároky na administrativu operátorů.
Dnes má totiž jeden člověk registrováno mnoho sim karet, protože už zdaleka nejde jen o telefony. Často jde o přístroje, které nemají ani k televiznímu či rozhlasovému vysílání přístup – hodinky, bezpečnostní kamery a alarmy, ale i třeba lednice.